Dovolíme si být svobodní? Emoční ropovod společnosti.

31.10.2014 11:03

 

Čas, prostor a naše vědomí utváří předivo všedních dní. Každý jednotlivec je ve své existenci více či méně hmotně limitován. Od dětství jsme vrháni do myšlenkových vzorců někoho jiného. Ve snaze se co nejlépe adaptovat na prostředí, přizpůsobujeme vlastní osobnost okolí, aby byla přijímána s láskou a pochopením. Když dospíváme, dochází k rozčarování, když zjišťujeme, že naše svobodná volba je de facto pouhou iluzí. Pamatuji si přesně ten okamžik, kdy jsem zjistil, že svoboda je ještě něco daleko víc, než co prožívám. Bylo to okolo puberty. Zjistil jsem, že všechno, co dělám, je nějakým způsobem ode mě očekáváno, že můj život linkuje někdo jiný.

Adolescenti často zjišťují, že jejich život se jim nelíbí, zároveň ale neví, jak ho konstruktivně změnit. Objevuje se touha poznat dosud nepoznané, objevuje se touha být ve skupině svých vrstevníků přijat bez výhrad. Samozřejmě tohle všechno je obecné pojetí, neplatí zdaleka pro všechny. Záleží ale na odvaze každého jednoho z nás, nakolik dokážeme poslechnout niterné volání a přestaneme se snažit být pouhým pěšákem bez integrity. Každý v sobě máme něco, co jsme se dosud třeba ani neodvážili objevit. Proč? Ze strachu. Všichni se bojíme, jak okolí a naši nejbližší přijmou naší výstřednost. Tento strach se v nás zakořenil v nejútlejším věku. Nejdříve se to bojíme přiznat okolí a postupem času i sami sobě. Dostáváme se tak do situace, kdy naše osobnost prochází unifikací. Mozek a tělo dokáže tuto „upečenou“ osobnost ustát a ukotvit. Naše srdce ale stále vysílá impulzy korekce pozměněného chování a návyků, které si všichni s sebou neseme hlavně z dětství.

Jak se tyto impulzy projevují a lze je nějak vědomě dešifrovat? Jsou to hlavně emoce, které vyplouvají z našich niterních hlubin a dávají nám znamení. Emoce se ale od malička učíme mírnit, snažíme se je kultivovat na přijatelnou úroveň. Nemůžeme je ale nikdy zcela vymazat. Každá společnost přijímá jinou úroveň emocí. Některé jsou více rezervovanější a k jiným kulturám naopak patří projevení určitého typu emocí. Zkuste třeba jít po ulici a nahlas zařvat. Pokud zařvete opravdu z plných plic, dokážete uvolnit velké množství negativních emocí. Pokud budete křičet delší dobu nejspíš vás odvezou policisté, kteří pomáhají a chrání před existencemi vašeho typu. Jelikož jsou tyto přirozené ventily odmítány, musí si člověk najít nějaký náhradní. Jeden ze způsobů je tzv. Systém padajícího hovna. Šéf seřve manažera, manažer zaměstnance a zaměstnanec si vyleje zlost třeba doma na své ženě. Systém se tak plní negativitou a přebytek energetických tmavých chuchvalců se stále více množí a nabaluje.

Na druhou stranu, pokud křičí malé dítě, dokážeme být shovívaví. Malé dítě ještě neví, že se mezi lidmi nesmí křičet, ale z nějakého důvodu tak činí. Odpustíme mu to, vždyť neví, co činí. Když jsme jako děti měli zlost, snažili jsme se vybít. Křičeli jsme, plakali a možná i fyzicky napadali. Samozřejmě těžko si představit ve stádiu dnešní společnosti, jak všichni křičí, pláčou a vybíjejí si vztek na okolí. Je ale důležité už od malička trénovat naše přirozené průchody negativního typu. Jen málokdo si troufne pořádně zařvat i když není ve společnosti. Můžete zařvat v bytě? Nepřijela by policie? Můžete zařvat ve sklepě? Dokážete tedy vyjet do lesa a tam z plných plic zakřičet? V lese se neřve, přece. Tak kam? Do jeskyně? Na louku? Snažím se demonstrovat jak moc je naše „svoboda“ omezená. Ne až tak proto, že bychom to nemohli. My si to zkrátka nedovolíme. Nedovolíme si být svobodní. Nedovolíme si zazpívat písničku v autobuse, když máme chuť. Nebo udělat před lidmi kotrmelec, když máme radost. Zařvat, když máme vztek. Zaplakat. Když jsme smutní. Emoce jsou vedeny pro všechny stejným „ropovodem“. Každý jsme ale jedinečný a originální. Pokud nám jakýkoliv výlev emocí neublíží fyzicky, pak nic nebrání, aby jsme se uvolnili kdekoliv a kdykoliv.

Zdroj: streetzurnal.cz/dovolime-si-byt-svobodni-emocni-ropovod-spolecnosti/

Zpět