Nezlob, dostaneš prášek! Objevitel syndromu ADHD u dětí přiznal, že jde o fiktivní nemoc

10.08.2016 11:38

Mnoho rodičů se v posledních letech shledává stále častěji u svých potomků s problémy spojenými s odbornou diagnózou, která zní: „Vaše dítě trpí ADHD poruchou.“ Rodiče jsou, i vzhledem k nesrozumitelnému názvu, velmi často zmatení, a i když o tom možná již něco slyšeli, snaží se zjistit, co tato nevábná zkratka doopravdy znamená a jak to jejich dítě vůbec mohlo „chytnout“. Ve skutečnosti nic nechytlo a psychologický posudek, jejž si od vás vyžádala školka nebo škola, ještě neznamená, že to je něco špatného nebo se s tím nic nedá dělat.

ADHD je zkratka anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“, jde  hlavně o poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou, nesoustředěností, nervozitou a neklidem. Tento syndrom patří mezi neurovývojové poruchy a projevuje se již v raném dětství, nejvíce však v předškolním věku, kdy postihuje 4–10 % dětí. V dospělosti pak přetrvává okolo 40–50 % případů a vyskytuje se u 4–5 % dospělých. Spíše než hyperaktivita se v tomto období objevují pocity vnitřního neklidu, impulzivita a poruchy pozornosti.

V odborných kruzích je tato porucha dost často považována za dědičnou, ale není to tak úplně pravda. Na základě posledních provedených šetření bylo zjištěno, že ji „nastartovává“ v první řadě životní situace matky. Už to, v jakém prostředí se v těhotenském období matka nachází, to, jak prožívá své mateřství, určuje vývoj jejího plodu. Proto kdykoliv je matka ve stresu, pod neustálým tlakem, veškeré povinnosti leží na ní a okolí ji navíc její stav ještě stěžuje, místo aby jí ulevili, odráží toto vnitřní napětí a myšlenky do vývoje plodu. Psychologické tlaky, kterými je pak matka vystavena, se mohou „zakódovat“ do plodu dítěte a problém je na světě.

Jedním z hlavních projevů je deficit pozornosti, jenž se projevuje krátkými intervaly zaměření na jednu věc, chybějící reflexí času nebo problémem s opakovanými, nudnými nebo také nutnými úkony či poruchami motoriky; často se mluví o narušení „harmoničnosti“ pohybů. Dítě s ADHD také bývá dosti impulzivní a výbušné, rychle a neočekávaně či neadekvátně reaguje, špatně rozumí vlastním pocitům, často má také nižší sebehodnocení. A konečně třetím klíčovým příznakem je hyperaktivita – neúčelné, nadbytečné pohyby (často si hrají s věcmi a pohybují se bez ohledu na okolí a situaci), zvýšený komunikační projev (jak hlasitost, tak množství své činnosti často doprovází zvuky a komentuje je, jako by byl dotyčný/á uzavřen/a ve vlastním světě.

Na druhou stranu, lze se na to podívat i z jiného úhlu. Když v Praze přednášel v roce 2013 slavný německý psychosomatický lékař Rüdiger Dahlke, řekl to, což už tak nějak všichni tušíme: „Cílem zdravotnického systému není zdraví lidí, ale jejich léčení. Kdyby totiž byli lidé zdraví, byznys by zkrachoval – jinými slovy vyléčený pacient je špatný klient.“ A dodal: „Je to zjevné. Přednedávnem například doznal objevitel syndromu ADHD – hyperaktivity malých chlapců – jménem Leon Eisenberg na své smrtelné posteli, že neobjevil lék na tento syndrom, ale vymyslel příslušný obraz choroby pro lék Ritalin, který už existoval. To přece hovoří za všechno!“

 

Ať už tyto projevy tedy budeme považovat za nemoc nebo nikoli, prášek asi těžko něco vyřeší. Jak tedy postupovat? V první řadě je nutné vytvořit klidné prostředí, zvýšit vlastní trpělivost, pozornost, zapojovat vzájemnou spolupráci, ale hlavně umění naslouchat a žít v harmonii. Záleží hlavně na příkladech nás dospělých. Když se člověk rozhlédne někdy okolo a vidí, v čem musejí děti vyrůstat, nějakému ADHD se nemůže ani divit.

Ve vztahu ke školní praxi dítě s ADHD bývá často inteligentnější, než odpovídají jeho studijní výsledky. Proto je tak důležité volit strategie a jiné přístupy, které pomohou eliminovat nedostatky pozornosti, neklid, nervozitu a impulzivitu. Místo hledání a zaměřování se na chyby je nutné vyzdvihovat úspěšnost a vlastní snahu každého jedince. Velmi důležité je vytvořit nekonfliktní prostředí, rozvíjet zaměření pro zapamatování, motivaci a místo dlouhých a nudných úkolů volit raději kratší, umožňovat vybití při každé možné příležitosti a podobně…  Bohužel to často vypadá tak, že pokud se děti potřebují o přestávce vylítat a vybít, jsou místo toho učitelským sborem často atakovány slovy: „Uklidníme se, žádné lítání po chodbách, zalezte do třídy.“

Daleko účelnější by bylo vymyslet interaktivní vyžití právě o přestávkách, kdy se mohou děti nejen odreagovat, ale hlavně „unavit“. A také by se mohl změnit vzdělávací systém, protože vydržet ve škole tolik nezáživných hodin, to je těžké zvládnout i bez hyperaktivity.

Co také pomáhá, je zadávání dílčích úkolů a hlídání jejich důsledného plnění – dítě zkrátka potřebuje řád a vedení. Motivujeme ho tak k další snaze tvoření, upevňujeme sebevědomí formou pochvaly, vedeme ho k sebekázni.

Důležitý je především režim v průběhu dne a pravidelnost, s čímž má potíže i spousta dospělých. Při poruchách a nesoustředěnosti s učením je obzvláště nutné dodržet čas každé činnosti, neboť tak vytváříme podmíněný reflex v rámci připravenosti mozku na práci, a pomáháme tak vyššímu soustředění a koncentraci.

Je nutné ale zajistit střídání jednotlivých činností – po námaze mozku je nutné odreagovat hyperaktivitu organismu, jinak si dotyčný najde jinou cestu, většinou „zlobení“.

Pokud se opravdu snažíme, ať je to s původem této „nemoci“ jakkoli, lze dostat tyto neurotické projevy po určité době pod kontrolu. Možností a technik je v dnešní době spousta, ale jako při všem, co děláme, je třeba se snažit naslouchat svým instinktům a podvědomí. Jen tak můžeme pomoct dětem i sami sobě.

Radovan Ondráček, spolupracovník Šifry, kouč a autor projektu Jak na děti

Zpět